Katolicismus
katolická církev (římskokatolická církev)
největší náb. společenství uvnitř křesťanství (cca 860 mil. členů, zejm. v Evr. a Již. Amer.). K. c. má vlastní církevní zřízení, přesně fixovaný (tudíž autoritativní) systém nauky a speciální, část. obec. platné, část. lokálně variabilní formy kultu a obyčeje (liturgie, mše). Duchovní funkce sestává ze "správy nástrojů Boží milosti" (kněžství, svátosti), z šíření nauky (učitelský úřad, misie) a z duchovního vedení věřících (pastýřský úřad). Zákl. nositeli funkc í jsou biskupové, nejvyšší právo dohledu a nejvyšší jurisdikční a učitelskou pravomoc má papež (sídlící v Římě; Vatikán). - K. c. se chápe jako jediné Bohem ustanovené, sv. Duchem řízené a ke spáse potřebné společenství (patří k němu ovšem i ortodoxní a někt. menší kř. círk.), jako viditelnou část větší neviditelné církve ("království Boží") zahrnující také duše zemřelých (nebe, očistec). Její podstatou je jednota v "mystickém těle Kristově" (Corpus Christi mysticum). Podle kat. pojetí je k. c. ve své podstatě jediná, svatá, obecná ( katolická) a apoštolská, tj. založená na Kristem povolaných apoštolech. Přijetí do k. c. se děje křtem. Toho se nelze "zbavit", vyloučení z duchovní skutečnosti členství v k. c. není podle círk. pojetí možné, jen vnější, právně platné vystoupení z církve.
Dějiny
Vývoj k. c. je v jisté kontinuitě od prvotní církve po dnešek. Plodná pro vymezování nauky byla vždy ustavičná konfrontace s vynořujícími se odchylnými věroučnými názory (hereze, bludy). Až do 11. st. byla přes četné vznikající sekty jen jediná círk.; teol. rozdíly a odmítnutí primátu papeže vedly 1054 k definitivnímu rozkolu mezi lat. (katolickou) círk. a řec. (ortodoxní) vých. círk. (schizma) a v době reformace ke vzniku protestantismu. - Protireformace a snahy o znovusjednocení nedokázaly rozpadu zabránit, ale trvají dodnes (ekumenické hnutí). t.s